Pseudopokus o pseudopoetickou pseudopovídku.

5. února 2013 v 19:44 | Jeffree |  Fanfiction a vlastní povídky
Nečekali jste mě tak brzo, co? :P A stejně vás zklamu...o co jde? Rádoby poetická zadvacetminutnapsaná fanfiction na Gravitation, o Eirim Yukim. Upřímně, když vynechám ten cynismus, na to, že jsem to napsal tak rychle, se mi to povedlo. ^^

Dlouhé to taky není..spíš zamyšlené, poetické, smutné, emotivní..alespoň takhle jsem to plánoval. ^^ Možná sem dneska ještě dohodím nějaký článek, jestli se mi ovšem bude chtít. Čtěte: Na 99% tu nic nečekejte, motherfuckers! Ale třeba se překonám. Mám toho hodně, potřebuju se vypsat. :) A jen upozornění, má to pár řádků, je to opravdu jen pseudopokus a chronická pořeba podělit se s nepochpopitelnými myšlenkovými pochody.





"Prásk, prásk, prásk!" Ticho prořízly tři řvoucí kulky a v zápětí pláč plný bezmoci, výčitek a bezmezného smutku. Blonďatý chlapec se zhroutil na zem a bezmocně vzlykal, pozorujíc svého senseie v kaluži krve. Toho, o němž si myslel, že je mu oporou, kamarádem a osobou, se kterou chtěl být navždy. Do té doby netušil, jak moc se zmýlil. Ale to mu bylo teď jedno. Svět se teď omezil jen na výčitky a nekončící bolest. Jen ztěžka si uvědomil příchod Segučiho, jeho nejlepšího přítele, jeho brek vnímal jen naprosto vzdáleně, stejně jako objetí od Seugičho. "Eiri, ty za nic nemůžeš, není to tvoje chyba, slyšíš?!" Zatřásl s Eirim, který nejevil žádné známky duchapřítomnosti, jen vzlykal. Zabil svého senseie, i když měl proč, ale zabil člověka. Tyhle myšlenky se mu honily jeho dětskou hlavou. Ale někde hluboko uvnitř něho, se začala vytvářet neproniknutelná, chladná a odolná maska na jeho duši. Seguči ho začal táhnout pryč, pryč z místa téhle hrůzy, kde Eiri nechal své hodné, dětinské a radostné já.

O deset let později….

Dým z cigarety lenivě stoupal ke stropu, stejně neosobní jako její majitel, blonďatý muž s neproniknutelným a chladným výrazem. Eiri. Stal se z něho známý autor romantických knih, ale on sám ze zbavil svých citů, nebo si to alespoň. Líně potahoval z cigarety a přemýšlel...Šuiči Šindó. Důvod proč ho miloval i nenáviděl byl jeden. Šuiči mu svou ukecaností, charismatem a tryskající energií připomínal někoho, koho před deseti lety zanechal v New Yorku, v situaci, ze které se dodnes nevzpamatoval. Všechno bylo tak triviální. Měl peníze, dům, několik aut, když se mu zachtělo, tak jakoukoli holku v posteli a už se smířil s tímhle způsobem života. A teď prožíval pocity, jaké už dlouho nezažil. O kterých si myslel, že je uzavřel v sobě. "Yuki, Yuki!" Dveře se z hlasitým rámusem otevřely. "Jsem doma, Yukii!" Už se rozhodl. Jestli ho to zničí, ať se tak stane. Usmál se na to energické něco, skákající mu po domě a zahnal všechny myšlenky. Nikdy není pozdě na to, začínat od znova.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Raven Raven | 5. února 2013 v 20:14 | Reagovat

To je pěkné ^^

2 Carolyn Carolyn | Web | 6. února 2013 v 13:50 | Reagovat

Teda nelhal jsi, ta povídka je VÁŽNĚ krátká :D Ale je dobrá. Možná bych si z toho měla vzít ponaučení, protože ať se snažím jak chci, stejně se moje příběhy vždycky protáhnou aspoň do sedmi dlouhatánskejch kapitol.
P.S. A musím ti pochválit změnu designu. Mnohem lepší než to předtím ;)

3 Yukiko Yukiko | Web | 2. září 2013 v 15:23 | Reagovat

Tak ty že nepíšeš povídky? To určitě -_- každopádně moc krásné :3 Miluju Yukiho :3 :D a Shindo je taky super :D hlavně ty jeho převleky za psa či banán nebo školačku :D jdu si přečíst tu druhou povídku a pak tě prosit abys napsal další -_- prosím :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama